Žiju

Kreslim (si) sny

Původně jsem chtěla svůj obrázek zahrady použít k obhájení toho, proč nemůžu odolat blokům, sešitům a všem možným pastelkám, progreskám, fixkám, verzatilkám a jiným psacím potřebám. Mám jich velkou spotřebu – všechno, co šiju, nejdřív kreslím. Pak jsem začala probírat několik let starý fotky a zjistila jsem, že kreslím vlastně všechno, co dělám.

Nechci urazit, ty, co umí fakt kreslit, takže snažim se – znáte to, člověk se pořád učí. A jak jsem tak probírala ty fotky a archivovala je (resp. zachraňovala je z vadnýho disku na nový), koukám a říkám si, ty bláho, to není o tom, že jsem to nakreslila, to je o tom, že jsem ten kus papíru vlastníma rukama BEZ jakékoli mechanizace uvedla v realitu, která funguje. Slovem „bez“ myslím jako fakt jenom starej polštář pod kolena, holinky, krumpáč, nespočet rukavic, kýble, lopata, hrábě, kolečko, několik rýčů (dneska to nic nevydrží, člověk zabere a …)  a hodiny a hodiny fyzický práce. A jasně, že to nejdůležitější – chuť proměnit kus neúrodnýho jílovýho pole v okrasnou zahradu, na který se pak budu nezjednaně válet a kochat se 🙂

Stejně jako si každou výšivku, každou panenku, co šiju, nejdřív naskicuju, vystřihnu a slepím, aby to fakt fungovalo, se zahradou to bylo podobný, jen v trochu „větším“ měřítku. Svoji představu jsem hodila na papír, a s ní i oblíbený voňavý šeříky, tmavý prunusy, hlohy, magnolie a velkokvěté kaliny. A taky spousty skalniček a pítko pro ptáky.

Navozila jsem haldy starých pálených cihel a jako jsem verzatilkou nakreslila všechny záhony, tak jsem je cihlama olemovala. Všechno odplevelila, potáhla folii a osázela. Záda bolavý, ruce popraskaný a ze začátku žádná extra podívaná. S trochou fantazie jsem si ale domyslela (a věděla, protože to mám stejně jak šití, v genech po mamce), jak to bude vypadat za pár let, až všechno vyroste a zaroste. Trávník už byl travnatý a ne pampeliškový a Maggie se v něm co chvíli válela na zádech a drbala se.

Potom, každé jaro jsem koukala, že už není vidět přes plot (hurááá), že už na zahradě lítaj motýli a jsou slyšet i ptáci, protože si maj kam sednout a napít se, něco zobnout.  A další jaro sem pod malou korunu javoru zaparkovala nejmenší Modrookou v kočárku a nechala jí koukat do listí, aby pořád nebrečela. Přes rok vyfasovala kyblík a nosila v něm kůru a zasypávala s ní šneky, aby jim nebyla zima. Další léto jsem sklidila první levanduli a cpala ji kam to šlo, od bábovky až po voňavý polštářky do šatníku.

Teď už je Modroočka větší, naštěstí jí to ale zůstalo. I když už tohle píšu v pražským bytě bez balkonu, a když chcem vyjet do zeleně, jedem za Prahu, na parapetě máme aspoň malý skleník, uvnitř zeleno, na Nový rok chtěla jít hlavně do lesa, protože prej jak Nový, tak po celý. V létě musíme na hory a zase znovu lézt po kopích. Zjišťuju, že opravdu nejvíc nám chybí (myslím z věcí) to „venku“ – zahrádka. Kousek hlíny, jedno jaký, ve který se může člověk šťourat a pozorovat, jak se mění před očima. Ježíškovi jsme psaly o starou ošuntělou pidi chaloupku v Krkonošském maloúpském údolí 💕

A ještě je tu jedna věc. Jak tak teď v poslední době váhám, jestli mám zkusit realizovat svůj nápad / sen na poli šicím – říkám si, že to asi hodim na papír. A pak … už to jen podle něj uvedu do reality. Jako s tou zahradou. A třeba to dopadne trochu líp a budu si ten svůj nápad užívat naplno a nejen z povzdálí. I když zahrada tam pořád stojí, na jaře stejně krásně rozkvétá a v létě voní ještě o kus víc a pořád roste před očima. Takže cajk – jak by řekla Modrooká 🙂 Je to vlastně celkem jednoduchý. Prostě začnu tím, že to hodim na papír – sakra, mám ale dost pastelek, fixek a verzatilek? 🙂

Všem snílků a jejich snům zdar. A těm, co se z jejich – někdy krkolomný a těžký – realizace nepo … držím palce.