Žiju

Letní Krkonoše _ volume #2

Vzduch svěží i v parnu, voda ledová a bublající, pravda – rána chladná s párou od pusy, mlha na vrcholcích, odpoledne příjemná. A to všechno v jednom malým útulným údolí říčky Úpy. Proto jsme se vrátily na místo činu a zabydlely se v krásné roubené boudě – dříve zvané Máselná – v maloúpském údolí plném původních krkonošských chalup, a jak jinak se samotným vládcem hor za humny (a s vyšíváním v kufru).

Minulý rok jsme pěšky pokořily Sněžku, letos jsme ji vynechaly – cesty na ní byly napěchovaný lidma jak mravenčí dálnice – a brouzdaly jsme po hřebenech a míň frekventovaných koutech. I tak máme po týdnu kolem 55km v nohách. Ubytování jsem nenechala náhodě, obýváme malý roubený pokoj v penzionu Rusalka v Dolní Malé Úpě. Domácí kuchyně, psi na dvorku, velké ohniště, pivo, boží borůvkový knedlíky, venkovní promítání Krkonošských pohádek před spaním. A jak jsme vybalily, hned jsem vyrazily k Čertovu mlejnu a k vládci hor Krakonošovi kousek za chalupu. A když už jsme vlezly do lesa, Modrooká zkontrolovala skřítčí domky z loňska, něco málo přistavěla tu a tam a jdem a jdem, až máme z toho mokra a zimy boty na ždímání a ruce jak rampouchy – jojo, léto v horách. První dva dny pršelo a byla pěkná kosa, pak už jen svítilo (svoji nevybavenost teplým oblečením pro sebe jsem vyřešila odpo v Peci nákupem fleecový mikiny a pláštěnky – pohorky a holinky jsme naštěstí měly).

Další den, když lilo tak, že se nedala vystrčit špička boty ven – jsme si udělaly výlet do polského Karpacze, tam se řádně vymáčely v aquaparku, znovu vymáčely tentokrát deštěm při prochajdě k Divokému vodopádu a následně si daly domácí zmrzku – jojo, počasí na horách. Hned s novým ránem jsem do báglu krom suchých ponožek, bundy, svačiny, foťáku, pití, mapy a angličáků (vůbec netuším, kde se tam vzaly, ale tahala jsem je celou dobu s sebou), přibalila i svou parádní epesní průhlednou pláštěnku – a od té chvíle jsem ji nepotřebovala :) Přes Stezku v oblacích (mimochodem pro mne velké zklamání, oproti té v Lipně) vyrážíme na hřebeny. Černohorským kabinkovým expresem se necháváme vyvézt ze slunečna dole, chvilkovou totální mlhou na vrchol, kde je zase jasno.

Před námi cca 15km. Zjišťuju, že jsem podcenila proviant, vzdávám se svojí tatranky a jablka a slibuju moře borůvek, což je mi k prdu, protože, jak se dozvídám, nejí je :) Vylezly jsme na rozhlednu, přes Černou boudu, po chodníčkách jsme prošly rozkvetlým rašeliništěm, došly jsme na Václavák a odtud jsme kolem Pardubických bud dlooooho sestupovaly dolů. Nenechaly jsme si ujít parádní výhled z Modrých kamenů, kam jsme se vydrápaly po provazech a pokračovaly nekonečným borůvčím. 2km před cílem to řekla: „Mami, mě už bolí nohy“. Tempo se výrazně zpomalilo, fandila jsem co to šlo, slibovala hory doly (převážně jídlo a pití), moc to nezabíralo. Jediné co prý chce, je natáhnout si nohy na postel :) Je skvělá, dala to a já jí slíbila, že příště to sjedem celé na terénní koloběžce. Tímto se morálka pochodující Modrooké výrazně zvedla. V autě chytla druhý dech, v chalupě druhou večeři (buřty na ohni) a usnula stejně jako kdykoli jindy.

Nejteplejší den, kdy slunce pálilo, jsme zalezly do lesa v Jánkách a nevylezly hodně dlouho. Chládek, minimum lidí, bublající voda – Luisina cesta Těsným (Klauzovým) dolem podél černohorského potoka je romantika na plný pecky. Pohodlná trasa vede po širokém kamenném chodníku a upravené lesní stezce podél vody až pod Pardubické boudy, kolem vodopádů silných dle množství vody stékající z černohorských rašelinišť. Modrooká stavěla kamenné haciendy a sbírala zlaté kameny, lezla po zbytcích kamenných jezů, pohodička – chladíme se.

A kam zaskočit, kdyby Vás třeba nohy ještě nebolely nebo byste chtěli zajít víc mezi lidi? Stezka v korunách stromů (přístup od Hoffmanovy boudy v Jánkách), areál Mladé Buky s vodním světem, nejdelší bobovkou u nás a dětským světem plným trampolín, her, minizoo a všeho možnýho i nemožnýho (plavky, deky, ručníky s sebou – super je, že přímo v areálu je občertsvení a toalety). Nemůžu nezmínit Pohádkovou stezku Malou Úpou – je kouzelná jako údolí, louky a kopce, ve kterých se nachází.

A co nás ze zábavy dostalo nejvíc? Sjezd na terénních koloběžkách z Černé hory. Na spodní stanici lanovky jsme si půjčily peklostroj (mimochodem lehoučký jak pírko s kolama jako kráva). Při zakoupení jízdy máte slevu 70,-Kč na lanovku (což není úplně nepříjemný). Děti do 6 let jedou zadarmo. Nahoře máte na výběr ze dvou tras sjezdu – rychlý kros serpentýnama dolů na parkoviště (cca 30min) nebo … rychlý sjezd kolem Černé boudy, Pardubických bud, s míjením Modrých kamenů. Naše volba byla jasná, užívaly jsem si delší trasu přes dvě hoďky, kochaly se, zastavovaly uprostřed chomáčů mlhy, co se na některých místech válely přímo na cestě. Kolobrnda jela jak splašená, ale kotoučový brzdy a odpružení to jistí … a obě ruce na brzdách, jak mne doporučil personál půjčovny: ty brzdy, slečno (skvělá zpráva hned po ránu s Modrookou po boku, ještě to není ztracený), střídejte. Jasně, říkám. A on na to: jako ale fakt, jinak je upečete. Tak jsme je pro jistotu používaly spíš na začátku na šotolině, na asfaltu už jsem je spíš chladila vzduchem a dala jim volno.

Psala bych a psala, a stejně bych Vám slovy nepopsala, jak hezky je u nás doma, v Čechách, na horách, v údolích, v lesech – tam, kde je nám dobře s těmi, co máme rádi. Člověk se najednou resetuje, má pocit, že svět není tak zvrácenej a lidi (některý) tak zlí. Takže příští rok? Co třeba Sněžka brzy ráno při východu slunce?

Oficiální web Malé Úpy, kde najdete, vše, co potřebujete.

Víc fotek najdete na Facebooku