Žiju

Polštář s příběhem

Mamiiii, mně nefunguje polštář. To bude únava materiálu. To je tak – ráda šiju z látek, které už mají něco za sebou a jsou v nich vzpomínky. Má to kouzlo, když víte, že usínáte na polštáři, na kterém spávala vaše babička. To ale taky znamená, že jejich životnost už není nejdelší. Nevadí – vydržel 3 roky a teď přišel čas zrecyklovat další kus damašku z povlečení po babičce.

Není to tím, že bych snad nechtěla koupit kus nové metráže. Ale, je tam několik ale – a to největší je, že nová látka nemá ducha. Polštář s měsícem a zavěšenýma hvězdičkama vydržel tři roky, což je dost dlouho na to ,co už měl za sebou. A tak se Modrooká jednoho rána probudila se slovy „Mami, mně nefunguje polštář“. To je jasný, ve švu látka už tak vetchá látka nevydržela a rupla po celý dýlce. Nevadí, povídám, ušiju nový – to je hned. Úkol měla jednoduchý, jen si říct, co by na něm mělo být – od celé sluneční soustavy, přes vyšité hřbety oblíbených knih až po čtyři polštáře podle ročních období, aby si je prý mohla měnit. Nápadů měla hodně, a stejně jsem jí překvapila – milovnici psů.

Protože to má Modrooká s usínáním na štíru, nakonec je na povlaku labrador spěchající do postele 🙂 Nechtěla jsem tam našívat žádné aplikace ani nic mega velkého – pochybuju, že by po ránu chtěla mít obtisklou sluneční soustavu na tváří a čele. Měla radost velikou, prý je to naše Maggie, jak spěchá do postele, aby si nechala zdát o masu a kostech. Každopádně zase jsem sáhla po měkoučkém damašku z povlečení po moji babičce. A i když to bude zase jenom na chvíli, už dneska ráno mi Modrooká říkala, že se na něm spí snově.

Tak se nebojte sáhnout i po kouskách, které pro vás něco znamenají. To, že si je nenecháte zavřené ve skříni na památku, ale že je rozstříháte a zrecyklujete, přeci neznamená, že si jich nevážíte. Naopak je zase oživíte a to je přece víc …