Žiju

RunTour 2017 – nejsme na procházce

Tak se to stalo, kromě toho, že žiju a šiju s chutí, tak už i s chutí běhám, vlastně běháme 🙂 Sobotní RunTour 2017 na Ladronce se úžasně vyvedl, sluníčko na plný pecky, skvělá atmosféra, muzika, kvanta lidí v běžeckým, dětské soutěže, ale hlavně – závody na 500m, 1000m, 5km a 10km a v nich se rozběhlo několik tisíc běžců profesionálních i amatérských. Stejně jako my dvě.

RunTour 2017 očima mladé amatérky:

V pátek večer už nemohla ani usnout, povídám: ráno dlouho spi, ať si ready. Na rady nedbala, a cloumala se mnou v sobotu ráno, přesněji v 6:20, prej ať to neprošvihnem. Takže snídaně, kontrola čísel s čipama, balba svačiny a pití, Modrooká na poslední chvíli ještě měnila triko, tamto se k tomu, mami, nehodí. Zkrátím to – v 9:00 už jsme měly auto na supr místě hned pod dráhou a s batohem na zádech si to šineme ke startu. Ulevilo se mi dost – nebyly jsme zdaleka první. Pak padla nervózní otázka: „Mami, co když nebudu vědět, kudy běžet“ (pozn. její trať byla 500m, tedy vidím od startu k cíli i bez brejlí). Chápu, takže v klidu procházíme celou trať, po cestě se dozvídáme od sympaťáků z organizačního týmu, že před nima pojede maník na kole. Očividně se jí ulevilo 🙂 Půl hodiny do startu, jdem na hřiště, povídám. Dozvídám se, že není rozvičená a protažená, ahááááá, takže proběhly cviky k protažení zápěstí a dlaní, na nohy už se při tom frmolu kolem nějak nedostalo. Připínáme číslo – mami, dej mi to rovně, ať je to vidět pořádně. Děti měly možnost běžet buď samy nebo s rodičem, u nás nebylo o čem. Pusa pro štěstí a „tak já letím mami, uvidíme se v cíli“ a rada ode mne, kterou musí každej zbožňovat: nepřepal začátek 🙂 Na startovní lajně bylo krátké zahřátí, muzika a běží. Začátek nepřepálila, běžela pro zábavu a s radostí v tváři a pro medaili si doběhla vysmátá jak lečo. Tu samozřejmě nosí hrdě na krku a ptá se, kdy poběžíme znovu. Je to krása ji takhle vidět 🙂 a, ano, přiznávám se, měla jsem husí kůži a hrdej pohled, a vůbec se za to nestydím.

RunTour 2017 očima středně staré / mladé amatérky:

Na začátek bych asi měla napsat, běhám 3 měsíce. A to zdaleka ne 3x ani 2x týdně. Když to dovolí počasí a čas, Modrooká jede přede mnou na kole, nebo hlídá ségra nebo prostě neběžím. I když bych děsně ráda víc a líp, den má jen 24hodin, složenky se neptaj a skvělá práce je naštěstí taky. Někde vzadu v hlavě jsem měla přání, za kolik bych chtěla doběhnout 5km, zároveň si celou dobu říkám, že nejde o čas, ale o pohodu a doběhnout si s radostí, potkat nový lidi nezchvácená – první stejně nebudu 🙂 Nevím čím to bylo, asi fakt tou neuvěřitelnou spoustou běžců na startovním poli (amatéři i profíci na stejné úrovni, nikdo si na nic nehraje) nebo fandící nadupanou Modrookou šťastnou jak blecha, prostě to šlo úplně v pohodě. Mohlo to jít možná o kapku líp, ale to bych nebyla já, aby nebylo něco extra. Tak nějak jsem se dočetla, že startuju ve 12:00 ve 3. vlně, ale (jak říkám, jsem amatér a navíc první závod) co je sakra 3. vlna? Asi budem startovat postupně, abysme se neušlapali. No nic, prostě poběžím a doběžím 🙂 Co je 3. vlna jsem se půl minuty před 12:00 dozvěděla z amplionu – a kdybych to věděla dřív, asi bych to ještě stáhla. Pro příště vím, že vlny jsou koridory ve startovním poli dle výkonnosti (cílového času) běžce. Teda je totální kravina cpát se někam, na co nemám (sem patří běžci s doběhem na 5km kolem 17min, ty se maj), když mám být ve 3, ahááááá. Navíc každý koridor má svého trasera z řad profíků, který dané běžce „táhne“ a hecuje na ten jejich čas – takže pecka – kterou jsem ale neokusila. Není čas se posouvat dozadu ke „svým“, We will rock you a Don´t Stop me now řve odevšad, Áňa od zábran : „Mami, nepřepal to a utíkej“. Rada nad zlato v 1. startovní vlně. Vybíhám, zařazuju se do prava, aby mě šlo dobře předběhnout a jedu si tu svou a bez přestávky až do konce, ve svém čase. Modrooká se mnou společně dobíhá pár metrů do cíle, medaile, supr čas, pusa od ucha k uchu. Koncert, kafe, válečka na dece. Jo, a odinstalovala jsem si appku z mobilu, od soboty běhám s fešáckýma Garminama, které jsem podědila po úžasné běžkyni, mentorce a běžecké trenérce Veronice (děkuju moc za motivaci a rady, jak na to všechno). Příště 10km – už se těším. Stačí prostě zvednout zadek z gauče. A zařadit se do správný vlny, i když jsme pak všichni běželi na tý samý.

Já už je nestihnu, ale kdo by to časově dával, ještě stihne letos RunTour Pardubice, přímo na závodišti. A my příští rok Ústí, Praha, Liberec a třeba Plzeň. Don´ Stop Us Now ….