Sváteční ladění

Už je to tak blízko, že co ráno slyším: “Kolik ještě dní. A zítra až se probudím, už to bude, jako ten Štědrý den?”. Je napnutá jak kšanda, těší se jak malá ta malá. A já si přesně pamatuju, jak to bylo u nás doma, když jsme byly malý. A protože se mi to děsně líbilo a těšila jsem se úplně stejně, tak to dělám stejně.

Nečekejte žádný speciality, jasně, malý rozdíly tu jsou – například počet lidí, pak naše známé každoroční sleziny celé rodiny v jednom bytě, hory chlebíčků na stole, hory bot v předsíni. Děti u pohádek a cukroví, dospělý u stolu v zápalu debaty s něčím ostřejším ve sklenici. No, prostě to jsou hezký vzpomínky ty nám nikdo nevezme, a opakovat ani kopírovat se nedají.

A tak si pečeme dobroty – cukroví, vánočku, pražím doma mandle, pálím hory františků a pak je větrám, protože velký františek v malém 2kk umí udělat velký grády. Stromeček velký jsme vyměnili za stromeček menší, nacpali ho mezi obývák a kuchyň, abychom na něj viděli odevšud. Prskáme prskavky, drobky z cukroví už jsou pod stolem taky co ráno. Jo a posloucháme cinkání – jedna věc je pro mě o Vánocích taková ta, co bez ní by to asi Vánoce nebyly – andělské zvonění.

No a protože kapra nejíme, dáme si mezi svátky šneka (zasvěcení vědí, že je to modrooké přezdívka pro vinnou klobásu), pořádný kotel salátu, taky upečeme jablka plněná povidly a skořicí, zalitá vanilkovým krémem a budem je hltat ještě horké.

Jo a včera (21.12.2016) psala Anna ještě jeden dopis Ježíškovi. Z pokoje se ozvalo lamentování, s poslední týden několikrát denně používaným slova “bože”: “Bože, tys to nestihl. Neboj, pomůžu ti.” Napsala dopis za plyšového labradora Mrťouska, prej by mooooooc chtěl maminku (teda ještě většího plyšového labradora). Uvidíme, jestli to Ježíšek prokoukl a velký měkký balíček pod stromečkem nadepíše Andulka nebo Mrťousek 🙂

Klidné vánoční svátky s těmi, co máte nejraději, tam, kde je vám dobře.